Geologickou výpravu do pravěku jsme se rozhodli o den posunout, kvůli hodně mokré předpovědi počasí. A tak jsme šli o den později sice v suchu, ale zima byla skoro jak v době ledové. Přesto naše parta čítala 14 mladých BA-Datlů, dva lektory a v několika úsecích jednu až tři maminky. Průvodcem nám byl geolog Standa Stařík, šéf Geoparku Broumovsko, klidný a laskavý muž plný odborných informací, který se mezi kameny proměňuje v nadšeného kluka.
Naše cesta začala u minerálních pramenů zvaných Prdlavka (správně Hronovka a Regnerka) v hronovském parku. Některým z nás bohatě stačil pachový zážitek, někteří odvážlivci i ochutnali nebo dokonce naplnili lahev. Oproti plánu jsme následně zamířili ke zkamenělému stromu, kterého si normální smrtelník nevšimne. Obrovský araukarit, jak se lidově těmto zkamenělinám říká, je přitom jen pár kroků od silnice. Díky Standovým obrázkům s obřími kapradinami a přesličkami, které nám na místě ukázal, jsme se rázem ocitli v prvohorním Permu.
Hodně dobrodružnou zastávkou byly Vítovy doly se starou opuštěnou štolou, kterou bychom možná znovu ani nenašli. Díky vodě, která na dně úzké štoly stojí, jsme se dostali jen pár metrů za otevřenou mříž. Uhlí se tu nikdy ale nenašlo. Ve štole je stálá teplota kolem 8 °C, takže jsme se tu i trochu zahřáli. Když jsme se odtud vrátili na cestu, mohli jsme na ní najít kameny s otisky kapradin nebo drobných živočichů. S očima připíchnutýma k zemi, pozorností zaměřenou na kameny a s batůžky, které se začínaly nebezpečně plnit, jsme došli až do Vysoké Srbské. Zastávka na rozhledně Na Větrné horce byla opravdu krátká, vichr tu byl neúprosný. Pokračovali jsme do osady Závrchy a po cestě zastavovali, povídali, kutali, hledali co nejzajímavější kameny s různými otisky nebo dokonce kameny kladívky rozbíjeli a někdy nacházeli poklady ukryté uvnitř. Ze Závrch jsme seběhli k Dolu Vilemína, kde jsme konečně, díky významnému pohledu geologa, narazili na uhlí. Standa byl vybaven opět obrázky, a tak jsme si hravě dokázali představit, jak to tu před zhruba sto, sto padesáti lety, vypadalo. Na mě tedy trochu padala tíseň při představě té extrémně těžké, náročné a lopotné práce pod zemí ….. A hurá na haldy. Opět ráj pro permoníky a jejich kladívka a zároveň poslední svačina a zjištění, kolik je už hodin! Legendy nelhaly, výpravy se Standou probíhají v záhadném bezčasí. Balíme kladívka, batohy a všelijaké pytlíčky a pytlíky plné šutrů a pokusem o svižnější tempo procházíme skrz Žďárky směrem k letišti ve Velkém Poříčí. Někteří z nás zapnuli na poslední kilometr autopilota a s pohledem upřeným už jen vpřed se blížili k cíli. V posledním úseku cesty potkáváme několik statečných rodičů, kteří se nám vydali naproti neb z předpokládané čtvrté hodiny bylo náhle půl šesté a stát v té zimě na jednom místě nebylo lákavé pro nikoho.
Připravené ohniště a dřevo u kostela, bylo v cíli naší cesty jako malý zázrak. Velký dík skautům za přípravu a rodičům za rozdělání ohně. Tradičně jsme si opekli klobásky a postupně se rozlétli do svých teplých domovů.
Děkuji tentokrát hlavně Hance za zapůjčení rukavic
Za tým BA-D, Olga Jará
