Týden na téma Umění a řemeslo aneb Krása a trpělivost jsme v zázemí Jachtklubu na Střeleckém ostrově v Litoměřicích společně začali otázkami: Co je to umění? A co řemeslo? Je v tom rozdíl? A co mají společného? Od začátku bylo jasné, že nepůjde jen o tvoření, ale i o přemýšlení, pozorování a objevování souvislostí mezi krásou a dovedností, volností a strukturou, nápadem a zručností. A protože jsme badatelé, nenechali jsme to jen v teoretické rovině.
Hned v úvodu týdne jsme se věnovali také tělu jako důležitému nástroji každého umělce i řemeslníka. Pohybový workshop s fyzioterapeutem Davidem Henebergem otevřel téma ergonomie a péče o vlastní tělo. Jak řekl David: „Nemocnice jsou plné lidí, kteří se nekamarádí se svým tělem.“ A protože my se s ním kamarádit chceme, objevovali jsme společně, že naším nejdůležitějším nástrojem není štětec, dláto ani tužka, ale právě tělo – a že je potřeba o něj pečovat. Vyzkoušeli jsme si, jak správně sedět, jak nosit batoh, jak správně dýchat. Dotkli jsme se také pozornosti a uvědomění, že se na svět nedíváme jen očima, ale především tím, čemu věnujeme pozornost.
V úterý jsme se pustili do tvoření – nejprve podle šablony, následně úplně volně podle momentální inspirace a nálady. Měli jsme k tomu k dispozici širokou škálu materiálů – od modelíny a papíru přes fixy až po suchý pastel. Brzy bylo jasno, co nás baví víc. Volná tvorba se rozjela naplno. Na závěr jsme vytvořili malou galerii vzniklých prací a společně si povídali o tom, jak jsme vnímali rozdíl mezi prací podle předlohy a svobodným vyjádřením, a kde je i přesná předloha důležitá – například u opravy historických maleb v kostele, v architektuře, v tradiční výšivce, nebo když je potřeba vytvořit opakovatelný vzor třeba v textilní výrobě. A že i v těchto „přesných“ oborech může být ukrytá velká dávka tvořivosti.
Odpoledne za námi dorazila Kateřina Vlasáková – a s ní kufřík plný příze. Ukázala nám, že přízi lze vytvořit nejen z vlny ovčí, lamí, kozí, králičí (ano, angorský králík je opravdu hebký!) – ale dokonce i ze srsti psí! Děti si zkusily příst na vřetánku i na kolovrátku, pozorovaly, jak se z chomáče mění vlákno v nit – a že je to pěkně jemná práce. Ukázali jsme si také tkaní na malém stavu a obdivovali, jak vzory na hotových výrobcích nesou otisk zručnosti i fantazie. Na závěr jsme si vlastnoručně uplstili barevné kuličky – nejprve suchou cestou plstící jehlou, následně pak mokrou cestou, za pomoci teplé vody a mýdla.
Výrazným zpestřením týdne byla středeční exkurze do sklárny Pačinek glass. Měli jsme možnost nahlédnout do prostředí sklářského řemesla, sledovat pracovní proces a seznámit se s tím, co všechno obnáší práce se sklem – od roztavené hmoty až po hotový výrobek (ať už šlo o sklo dekorativní nebo užitkové). Částí návštěvy nás provázel sám pan Pačinek, který nám přiblížil svou práci a s velkou lehkostí a zaujetím před našimi zraky vytvořil ze skla malého koníka. Bylo znát, že ho jeho práce baví a že ji dělá s radostí. A možná právě o to jde – nacházet radost v tom, co děláme. Pestrá směsice barev a tvarů, se kterou jsme se během návštěvy setkali, přirozeně otevřela i téma osobního vkusu – co se komu líbí a proč, a jak individuální může být vnímání krásy. Dotkli jsme se přitom i pojmu kýč a přemýšleli o tom, proč vzniká.
Čtvrtek byl ve znamení řezbářské práce. Přišel za námi Simon Colley – řezbář a hudebník, s otevřeným srdcem a anglickým humorem. Povídali jsme si o jeho cestě řemeslníka, o tom, jak mu pes těsně před dokončením zničil složitě vyřezávanou lžíci (měsíc práce!) – a taky o tom, jaké to je být trpělivý v prostředí netrpělivého publika. Děti si zkusily samy opracovávat dřevo, naučily se držet nástroje, brousit i vypalovat do dřeva pájkou. A taky zjistily, že řezání do dřeva není jen tak – puchýře patřily k věci. I to je součást procesu. Naštěstí se práce s ostrými nástroji obešla bez zranění. Odpoledne jsme se zklidnili při relaxaci při houslové a kytarové improvizaci – a kdo chtěl, jen ležel a poslouchal. Výsledkem naší práce byla hra Piškvorky, která nám zůstane i pro další BA-Datelské programy a kterou jsme si pak během pátku (kdo chtěl) společně zahráli.
Celým týdnem se jako obvykle jako nit vinula i metoda MIU – chvíle ticha a soustředění, ale i sdílení a naslouchání. Pro mnohé se stala klíčem k tomu, jak víc vnímat nejen úkol, ale i sebe při jeho plnění.
Závěrečný den jsme věnovali shrnutí celého týdne, individuálním reflexím a tvorbě výstupů. Děti sdílely, co pro ně bylo náročné, co jim šlo snadno, co by si chtěly vyzkoušet znovu. U mnohých zaznívala slova jako trpělivost, pečlivost nebo obdiv k práci druhých.
Děkujeme dětem za jejich otevřenost a zapojení a odborným lektorům za jejich přístup a zkušenosti, které s námi byli ochotni sdílet. 🙂
Projekt byl podpořen z prostředků Fondu Hennlich administrovaného Ústeckou komunitní nadací. Program „Litoměřice-live city jsi ty“.
