Muzika a fyzika aneb Zvuk ze všech stran
Z BA-Datelského hnízda v Litvínově hlásíme úspěšný rozjezd 🙂 Parta dvanácti přemýšlivých Badatlíků ve věku osm až deset let strávila týden společným zkoumáním zvuku, laděním pravidel, která dává smysl dodržovat, uvědomováním si způsobu uvažování svého i ostatních, společným muzicírováním i „blbnutím“ v parku u rybníka. To vše spolu s lektorkami BA-D, knihovníky a odbornými lektory.
Plni očekávání, trémy, nejistoty, ale i zvědavosti a radosti ze setkání s kamarády nebo spolužáky, jsme zahajovali pondělní program. Hned po vzájemném seznámení a nastavení pravidel fungování ve skupině jsme se, rozděleni do dvou skupin, vrhli na MIU, metodu instrumentálního uvědomování, při které pracujeme nad zadanými úkoly, jednotlivá řešení si vzájemně porovnáváme a lektor zprostředkovává uvědomování procesů, které při práci probíhají. Mluvíme o použitých strategiích, popisujeme své postupy a objevujeme postupy ostatních. Témata, která se při práci ve skupině objeví přemosťujeme jako principy do jiných, reálných situací. V instrumentu Spojování bodů jsme postupně v průběhu celého týdne zaváděli pojmy jako pravoúhlý trojúhelník, čtverec, kolmost, vodorovnost, rovnoběžnost, vzor a další. Hledali jsme body uspořádané do čtverců a trojúhelníků a spojovali je čarou. Objevovali a popisovali jsme postoj ke vzoru, který je pro někoho snadné přijmout, někdo má tendence, z různých důvodů do vzoru zasahovat a upravovat ho. Objevovalo se téma rychlosti, potřeba být rychlý, nejrychlejší a umění zachovat klid, když pracuji pomalu, pozorně a jsem třeba i poslední. Pracovali jsme i s tématem chyby a uvědomovali si, kdy je chybou, že je něco menšího nebo většího, když je něčeho nadbytek nebo nedostatek. Zvědomovali jsme situace, ve kterých k těmto chybám může docházet a kdy naopak mohou být život ohrožující.
Téma zvuku jsme otevřeli myšlenkovou mapou, do které jsme zaznamenali, co vše o zvuku už víme nebo si o něm myslíme. Pak jsme společně ujasnili pojem intenzita zvuku neboli hlasitost a jednotku decibel (dB), ve které ji můžeme měřit. Zaujalo nás například že náš dech je hlasitější než padající listí 🙂
Prvním z odborných lektorů byl Ondra Krejča, skvělý mladý muzikant z Litvínova, toho času studující Deylovu konzervatoř v Praze. Ondra je od narození nevidomý, hraje skvěle na akordeon a saxofon, kromě toho i na cokoliv, co vezme do ruky, a také zpívá v Karlínském divadle. Teprve v průběhu jeho lekce nám docházelo, jak je to ale úplně jinak, vedete-li skupinu, kterou nevidíte. Nenavážete oční kontakt, nemůžete nikoho vyvolávat, nevidíte mimické reakce posluchačů, jste v určitém smyslu vydáni skupině napospas. Naše skupina toho ale nezneužívala a s velkým respektem s Ondrou komunikovala, poslouchala, doptávala se, a hlavně jsme si všichni společně skvěle zahráli na všemožné rytmické nástroje a zazpívali pod Ondrovou taktovkou, za doprovodu akordeonu a flétny. Nakonec nám ještě zahrál na saxofon, který, jak jsme se například dozvěděli, patří mezi dřevěné dechové nástroje. Ještě druhý den nám Ondra ležel v hlavě a bývali bychom se ho chtěli zeptat na fůru věcí spojených s jeho handicapem, tak snad budeme mít ještě někdy příležitost…
Na Ondrův program jsme navázali odpoledne „lovem zvuků“ v parku. Ve dvojicích a trojicích jsme zaznamenávali zvuky, které jsme zachytili a popsali jejich zdroj, zkoušeli odhadovat jejich intenzitu a vzdálenost ze které k nám přicházejí. Své „úlovky“ jsme následně v knihovně sdíleli s ostatními. Zdrojem většiny zvuků byla doprava nebo hluk přicházející od lidí v parku a jen minimum od ptáků nebo kachen z rybníka. Moc nás to všechny bavilo a shodli jsme se na tom, že v lese by tato aktivita byla ještě zajímavější 🙂
Kytarista, učitel hudební nauky a hry na kytaru a také vášnivý golfista Mirek Fiedler byl naším druhým odborným lektorem. Pro představu šíření a odrážení zvukových vln využil škopku s vodou a třemi kamínky představujícími vysílače a příjemce zvuku. Po speciální rozcvičce jsme v malých skupinkách rozdělených podle nástrojů trénovali jednotlivé party skladby Žirafí tanec a dlouho jsme nevěřili v libozvučný závěr. Nakonec jsme překvapili nejen sami sebe ale i Míru, jak sám na konci přiznal a potěšili se hlavně tím, jak vše do sebe krásně zapadlo a byli jsme součástí opravdového orchestru se všemi zdary i nezdary …
Odpoledne jsme si zpříjemnili poslechem Smetanovy Vltavy, při kterém jsme nejprve relaxovali a poté se rozmáchli štětci a barvami a své pocity z poslechu zaznamenali na papíry. Pro některé báječná relaxace, pro některé byl delší poslech vážné hudby náročnou výzvou 🙂
Převážně ve stylu vážné hudby jsme pokračovali i další den, společně s Bárou Soukupovou, violoncellistkou, členkou orchestru Národního divadla a dalších hudebních uskupení a učitelkou hry na violoncello v ZUŠ. Bára nám ukázala, jak vzniká menší dřevěný nástroj, konkrétně housle či viola, a tak víme, že na jeho výrobu potřebujeme čtyři druhy dřeva, fernambuk, eben, javor a smrk a také, na kterou část nástroje daný druh dřeva potřebujeme. Víme, z čeho je smyčec a proč se musí mazat kalafunou. Všichni jsme roztáli, když nám Bára na svůj mistrovský nástroj zahrála a s velkým zájmem jsme se jali sami hru na violoncella zkoušet. Už to neznělo tak libě, ale radost v tom byla také velká
V odpoledním křesle pro hosta nám Bára trpělivě odpovídala na naše všetečné otázky, týkající se hudby, cestování s Národním divadlem, ale třeba i tím, jestli se dá hudbou uživit 🙂
Zjistili jsme, že knihovna je báječné místo nejen jako místo setkávání nebo získávání nových informací nebo zajímavých příběhů. Je to také úžasná budova svádějící k pořádnému prozkoumání. Díky vstřícnosti „našich“ knihovníků nám to bylo umožněno a samostatně jsme mohli prozkoumat skoro všechna knihovnická zákoutí ve všech třech jejích patrech, o kterých jsme do té doby ani nevěděli, že tu jsou. Bylo to úžasně dobrodružné. Každý si našel to své, nikoho jsme neztratili ani nezranili v jezdících regálech, nikdo nás odnikud nevyhodil, zamčená místa zůstala zamčená a ve výtahu pro knihy nikdo neuvízl. Děkujeme za důvěru 🙂
Každý den jsme se věnovali nejen přísunu nových informací, ale snažili jsme se i přebujelé myšlenky naopak uklidňovat a relaxovat s pozorností na dech a různé části našeho těla. Někomu se zalíbila „houpací masáž“, kterou možná rodiče budou muset v následujícím čase svým dětem dělat sami doma. Je totiž návyková :).
Děkujeme všem zúčastněným dětem za jejich nasazení i překonávání vlastních limitů, knihovníkům včetně paní ředitelky za odvahu a ochotu jít do něčeho nového a velkou podporu, kterou v knihovně vytvořili pro založení Badatelského hnízda, paní Knoblochové, vedoucí odboru sociálních věcí a školství v Litvínově za energii vkládanou do projektů, které jí dávají smysl, odborným lektorům za ochotu podělit se s dětmi o to, co umí a v neposlední řadě všem rodičům za důvěru 🙂
