Ohlédnutí za BA-D týdnem o dravcích v Ústí nad Labem

Jaké rozpětí křídel má luňák červený? Proč jsou u dravců samice větší než samci? A patří vůbec sovy mezi dravce? Proč se dravci zdržují u skládky? Jak chytrá tato zvířata jsou?

Na tyto i další otázky jsme během týdne postupně hledali odpovědi.

Hned první den jsme odstartovali společným sdílením toho, jestli už o dravcích něco víme, a naopak co nás ještě zajímá a rádi bychom prozkoumali. Tímto způsobem jsme postupně zaplnili celý flipchartový papír a vytvořili si základ pro další bádání. Odpoledne nás čekala kvízová stezka. Díky kartičkám schovaným po části parku jsme se pořádně rozhýbali a zároveň si ověřovali, co už víme. Některé odpovědi jsme znali, jiné jsme museli odhadnout – ale i ve chvílích, kdy jsme se netrefili, nás bavilo dozvídat se správná řešení a ukládat si nové informace. Třeba to, že výr velký klade vejce do skalních výklenků, že se luňákovi hnědému přezdívá „přírodní sanitář“, protože se živí převážně mršinami, nebo že sokol dokáže vyvinout rychlost přes 300 km/h!

Pomocí dostupných zdrojů jsme se pustili do zkoumání rozpětí křídel různých dravců. Porovnávali jsme například poštolku obecnou nebo orla mořského a brzy jsme zjistili, že jednotlivé zdroje se v údajích často rozcházejí. I to pro nás bylo důležité zjištění – naučili jsme se informace ověřovat, případně pracovat s průměrem a přijmout, že někdy se musíme spokojit s přibližným výsledkem. Několik dravců jsme pak v životní velikosti nakreslili křídou na chodník a žasli jsme, jak jsou někteří obrovští!

V úterý jsme strávili celé odpoledne na skládce s ornitologem Václavem Beranem. A i když skládka možná na první dobrou nezní jako nejpoetičtější výletní místo, pro pozorování dravců se ukázala jako naprosto ideální terénní učebna. Díky profesionálním dalekohledům pana Berana jsme se mohli ptákům přiblížit mnohem víc a s úžasem jsme sledovali především luňáky červené, kterých jsme viděli opravdu nejvíce.

Žasli jsme také nad tím, kolik informací si pan Beran pamatuje a jak přesně dokáže určovat ptáky v letu. Dozvěděli jsme se, že při rychlém určování není důležitá jen barva nebo velikost, ale také držení křídel, hloubka mávnutí, styl plachtění, zastavování v letu nebo celková silueta. Zjistili jsme třeba i to, že výr velký dokáže za dne lovit dravce, že sokoli a poštolky jsou příbuzensky blíže papouškům než jestřábovitým, nebo že nárůst populace luňáků červených může souviset mimo jiné i s jejich migrací z Německa kvůli větrným elektrárnám.
A nejde přitom o malý rozdíl — mluvili jsme o nárůstu v řádu stovek procent.

Velkou pozornost si získali i krkavci. Dozvěděli jsme se, že se na skládce nakrmí a zbytek dne pak často tráví hravým blbnutím — třeba tím, že válí sudy z kopce. Krkavci patří mezi jedny z nejinteligentnějších živočichů na Zemi.

Na úterní zkušenost jsme navázali i při práci v MIU (metoda rozvíjející kognitivní funkce v nehodnotícím prostředí) ve skupinách. Přemýšleli jsme například o multitaskingu, nadhledu nebo porovnávání se s ostatními. I u dravců jsme totiž mohli krásně sledovat, že nestačí vidět jen jeden detail — někdy je potřeba odstoupit, vnímat celek, sledovat více znaků najednou a zároveň si z nich vybrat to nejdůležitější. A přesně to jsme pak zkoušeli přenášet i do vlastního přemýšlení a práce.

Pan Straka se sokolnictví věnuje více než 40 let a část svého umu rozvíjel i na koňském hřbetě, ze kterého se svými dravci a psy lovil.

Dozvěděli jsme se spoustu informací nejen o samotných dravcích a sovách, kteří nás přijeli navštívit, ale také o tom, co obnáší umění sokolnictví – a že to rozhodně není jen tak. Například to, že dravci chyby neodpouštějí a že rukavice pro ně musí být „svatým místem“, kde vždy najdou klid, odpočinek, potravu a nikdy žádný trest.

Z pana Straky přirozeně vyzařoval klid, rovnováha a zároveň pevnost a jistota. Věříme, že právě takové vlastnosti jsou jedny z těch, které se v sokolnictví vyplácí. 🙂

Podrželi jsme si také výra velkého (Bubo bubo) Františka, který byl po celou dobu naprosto klidný. Ve chvíli, kdy jsme ho měli na rukavici, jsme měli pocit, jako bychom drželi tvora moudřejšího, než jsme my všichni dohromady.

Pan Straka dokonce pustil pár svých dravců, aby nám předvedl jejich obdivuhodná křídla, styl letu a způsob přivolání.

Během programu jsme zažili i velmi napínavou chvilku, když se jestřáb polekal velkého auta přijíždějícího do parku a na chvíli odlétl dál, než bylo v plánu. Dozvěděli jsme se, že právě jestřábi patří pro sokolníky k těm nejnáročnějším dravcům na výcvik, a mohli jsme tak sledovat, jak citlivě reagují na nečekané situace. Zároveň jsme v přímém přenosu viděli, jak důležitý je v sokolnictví klid, zkušenost a schopnost zvládnout vlastní strach. Pan Straka celou situaci ustál s obdivuhodnou rozvahou a dětem tím neplánovaně ukázal možná jednu z nejdůležitějších lekcí — že práce se zvířaty vyžaduje nejen znalosti, ale i pevné nervy, respekt a důvěru. Vše nakonec dobře dopadlo. 🙂

Celým týdnem nás doprovázelo také intuitivní počítání, zvídavost, hlídání hranic a pravidel. Učili jsme se vypnout hlavu a relaxovat, a naopak hlavu použít naplno a přemýšlet v souvislostech.

Děkujeme všem dětským, lektorským, odborným a zvířecím osobnostem za výživný týden. 🙂

Za tým BA-D

Zuzka, Oli, Dáda