Únorový BA-D týden v Ústí nad Labem jsme věnovali tématu bezpečí. Děti během něj zkoumaly, kdy se cítíme v bezpečí, co k tomu potřebujeme a jakou roli v tom hrají pravidla, pomoc i naše vlastní rozhodování.
Při pondělku jsme se sešli v překrásných prostorách budovy NPI a ČŠI, za kteroužto možnost velmi děkujeme všem, kteří nám to umožnili.
Partička se nám tentokrát sešla velmi energická, aktivní a s touhou bádat. Měli jsme tolik nápadů, otázek a myšlenek, které jsme potřebovali říct, až se nám občas vytrácelo pravidlo „mluví jeden“. Ale i s tím jsme si nakonec vždy dokázali nějak poradit. 🙂
Týden na téma Bezpečí = bez péče aneb Kdy si nemusíme dělat starosti jsme začali rovnou zostra. 🙂 Nejprve lektoři přinesli do kroužku míček – ale házet si s míčkem? To nás moc nevytrhlo, to zná přece každý. Se sedacím bobíkem? S jablkem? To už si trochu naší pozornosti a soustředěnosti získalo. Obzvlášť, když jsme se dozvěděli, že zodpovědnost má ten, kdo hází. Jakmile přišel na řadu mazací nůž, zbystřili jsme smysly a na základě předchozích zkušeností jsme si snažili uvědomit, co se musí, aby bylo bezpečné i zacházení s nožem, a tím pádem jsme způsob „házení“ upravili. Finální level s ostrým nožem byl už ale opravdu něco! Někdo se na chvilku raději s respektem odpojil, někdo zůstal. Když jsme si uvědomili, jak jsme způsob házení přizpůsobili, a že už šlo spíše jen o velmi opatrné podávání, zapojili jsme se téměř všichni. Součástí uvědomění bylo i to, že předměty samy o sobě být nebezpečné vůbec nemusí. Jde především o to, jak je s nimi zacházeno.
Došlo nám také, že (ne)bezpečně se házet dá i slovy, a když k nám přiletí s úmyslem ublížit, nemusíme se na ně vždycky chytit a už vůbec ne je přijmout. Víme už, že víc než o příjemci vypovídají o stavu, případně o zlobě toho, co hází…
V úterý jsme nahlédli do světa letecké záchranné služby a zblízka si prohlédli záchranný vrtulník! Odborné lektory překvapilo, že jeden z nás věděl, že tento vrtulník má dva motory. Dozvěděli jsme se, proč se nesmí chodit pod ocas – výjimku má jen mechanik – a jak důležité je znát přesná pravidla pohybu kolem stroje. Vrtulník nese označení OK-DSB a ve vzduchu vystupuje jako Kryštof 15. Ústecký stroj má navíc jméno Barča. 🙂
Mluvili jsme také o palivu a výkonu. Stalo se někdy, že vrtulníku došlo palivo? Ne! Vždy se totiž ví, kam až se letí a vše je vypočítané. Stroj spotřebuje přibližně tři litry paliva za minutu, hlavní nádrž pojme 730 litrů a o směr letu se stará zadní vrtulka. Dozvěděli jsme se, že jednou z nejdůležitějších vlastností pilota a lékařů je rychlé rozhodování.
Ve středu ráno se několik mladších BA-Datlíků začalo shánět po našem plyšovém panu řediteli, datlovi Cyrilovi. O pár desítek minut později jsme pochopili proč – našli jsme dopis od únosců! Cyrila unesli a vzkázali nám, že chtějí vidět, co v nás je. Prý už jsou frustrovaní z toho, že jsou v jejich okolí mladí lidé často zvyklí spíš jen přijímat hotové informace a obsah od ostatních, než aby sami něco vymýšleli a tvořili – a proto jsou zvědaví, jestli dokážeme ukázat vlastní nápady, spolupracovat a přijít věcem na kloub. A tak jsme se vydali na dobrodružnou cestu plnou šifer, podivných úkolů a drobných indicií, které jsme museli získávat třeba i telefonátem na neznámé číslo. Nejtěžší přitom nebylo samotné luštění, ale spíš spolupráce ve skupině a skládání jednotlivých nápadů dohromady. Jednu šifru se nám sice nakonec rozluštit nepodařilo a Cyril tak přes noc zůstal v rukou únosců, ale naše obrovská snaha a zájem je zjevně přesvědčily – dostali jsme ještě jednu šanci. A tak jsme Cyrila následující den nakonec opravdu našli, schovaného v policejním muzeu. 🙂
V Praze jsme byli v péči velmi vytíženého lektora pana Holuba, bývalého policisty, který nás prostřednictvím příběhů o muzejních exponátech provedl policejní historií i současností. Metodicky jsme ocenili lektorskou pecku pana Holuba hned v úvodu, kdy nám dal do ruky veškeré historické zbraně od obušku přes pistole až po kulomet (samozřejmě s provrtanými hlavněmi a bez nábojů) s pokynem pořádně prozkoumat, rozebrat, vyzkoušet. Vystřílel tak obvyklou muzejní „prudu“ instrukcí typu „nesahej, nedotýkej se, to se nesmí, je to nebezpečné, ať to nezničíš…“.
Celý týden nás opět provázelo i MIU (metoda instrumentálního uvědomování), při kterém jsme, rozděleni do tří skupin, zkoumali svůj způsob přemýšlení, hledali jsme strategie, které nám osobně fungují, sdíleli vlastní pohledy a snažili se pochopit pohledy ostatních. Ne vždy to bylo jednoduché, a ne vždy jsme věcem přišli na kloub ihned. Chtělo to čas, trpělivost a uvědomění, že rychlost nehraje roli.
Děkujeme všem BA-Datlíkům za bezpečný týden plný výzev, objevování i radosti. Děkujeme také jejich rodičům za podporu, NPI za přátelské přijetí a odborným lektorům za pochopení i za splnění základního kritéria dobrého učitele podle dětí – „že ho to baví“.
Tým BA-D
